O Suchardových podobiznách platí totéž, co bylo řečeno o jeho celkovém uměleckém vývoji. 1892 byla ve vídeňském Künstlerhausu Suchardovi udělena Reichelova cena za reliéf Ukolébavka, počáteční práce se nevymykají akademickému pojetí oficiální podobizny a v tomto duchu vznikají i pozdější díla komemorativního charakteru, jakými jsou četná poprsí zdobící pražské i mimopražské náhrobky a pomníky. Působivějšími pak jsou podobizny sochařových nejbližších rodinných příslušníků a přátel. Především v dětských potrétech dokázal Sucharda zachytit okouzlující bezprostřednost svých modelu. Hlavně ženské portréty posledního desetiletí se vyznačují uvolněnějším, impresionistickým rukopisem a větší skicovitostí. Množství původně trojrozměrných podobizen i dalších monumentálních prací Sucharda posléze převáděl do reliéfů, zprvu spíše vysokého a v životní velikosti. Už v samých počátcích jeho tvorby se setkáme s kombinací plně plastického pojetí s reliéfem vysokým a nízkým. Zejména nízký reliéf pak vyhovoval Suchardově zálibě v kresebnosti a jeho narativní tendenci. Větší díla pak prováděl v různých druzích kamene (pískovec, žula, mramor) nebo byla dle modelu odlévána v terakotě a bronzu. Letitá praxe na Uměleckoprůmyslové škole se odrazila na rozmanitosti materiálů, s nimiž Sucharda pracoval a které byl schopen vcelku originálně kombinovat. Byl zřejmě prvním českým sochařem, jenž svá monumentální díla realizoval i v glazované keramice. Sucharda se podílel na výzdobě četných reprezentativních budov. Z nejvýznamnějších realizací jmenujme výzdobu obou křídel pražského hlavního nádraží (1903–04) a budovy Nové radnice (1910). S Janem Kotěrou Sucharda spolupracoval na prostějovském Národním domě (1906) a královéhradeckém muzeu (1910).
